Otázka, zda už je v českých zemích nejhůře, aby vyjeli blaničtí rytíři, se vrací s železnou pravidelností. Ale jak se zdá, spícímu vojsku se z útrob Blaníku nějak nechce. A tak musí nastoupit divadelní fikce s průzkumníkem Janem Žižkou z Trocnova, který se postupně setkává se současnou politickou garniturou od starosty Tábora přes hejtmana kraje až po samotného prezidenta, aby se nakonec sám ujal moci nad celým územím. Ovšem už ne jako hejtman země české, ale jako její prezident.
Řeknete si, pohádka. Jenomže, třeba můžete být nespokojeni natolik, až vám přijde na mysl, jak ty blanické rytíře vlastně probudit. Aby na to bratr Žižka nebyl sám. No, a pak vás možná pro změnu napadne: Co se tím vyřeší? Vlastně nic. Tak jak rytíři dále spí, tak se v klidu (ne)mění podstata vlády měst, krajů a státu.
Naštěstí tu máme herce, kteří odjakživa nastavovali společnosti zrcadlo (tedy pokud pouze nesloužili vládnoucímu režimu) a posouvali její myšlení s vědomím, že ideál je stále daleko, ale s vírou, že i sebemenší kousek je dobrý. Český fenomén, vtip a satira, je v takovém případě nejčistším nástrojem boje o budoucnost. Neteče krev, nikdo neumírá, a přesto vnímáme tlak na sebe samé. Co je špatně, že musejí vznikat hry jako Ať žijí husité?
Odpověď je v každém z nás.
(gam)
(foto: Marcel Gause)