Letošní Vysočinu jsme museli kvůli výjezdu studentů do Španělska posunout až na listopad.Byli jsme zvědaví, jaké počasí si pro nás tento čas připraví. Když jsem se ve středu ráno probudila a do oken mi bubnoval déšť tklivou podzimní píseň, už jsem ani zvědavá nebyla. V Táboře pršelo a v Pelhřimově pršelo ještě víc. První naše zastávka byla v Lipnici nad Sázavou. Moc jsem si přála, aby se cesta tam táhla jak těsto na křehký jablečný štrůdl.
A zase jsme si ověřili, že zázraky se dějí na zemi i na nebi. Než jsme dorazili do Lipnice, nebe se vyčistilo, bylo blankytné a slunce rozzářilo podzim do zlatých barev s tóny bordové. Stáli jsme na kopci před hradem a nevěřili jsme – dokola kolem krásy svět, kde něco takového jinde uvidět? Pohled po naší krajině, ať už stojíme kdekoliv, je jako hluboký nádech. Osvěží, dodá sil a vrátí naději. Po dlouhém dýchání, kdy se do nás ve slunci opíral ostrý studený vítr, jsme se vrátili do městečka. Navštívili jsme hrob Jaroslava Haška a zapálili mu svíčku, přece byly Dušičky, a nenavštívili jsme restauraci U české koruny na náměstí, kde vaří pravnuk Jaroslava Haška, protože měli bohužel zavřeno. Pod Lipnicí mezi lesy kolem zatopených žulových lomů vede krátká procházková trasa, na které jsme mohli vidět velká do kamene vytesaná ústa, oči a ucho – kamenný památník odposlechu a přílišné zvědavosti. Na konci cesty pak na kraji louky nad silnicí stojí Hlava XXII – jeden z památníků, který v kraji připomíná Jaroslava Haška.
A dál?
A byl konec. Foťáky byly zabaleny, stativy složeny a cesta domů byla jediné, co nám zbylo.
Jsem ráda, že ranní středeční déšť nic neznamenal.
A vy, pokud jste ještě nenavštívili námi opěvovaný kousek Vysočiny, máte tolik dnů, kdy se tam vydat.
Tak ať vás to tam baví jako nás!
(man)
(foto: žáci SPŠ Tábor)