Česko rozzářily svíčky. Svíčky za Václava Havla. Jako světýlka naděje s poselstvím všem lidem. Každé takové světýlko dává ostatním naději, že není pozdě. Že má smysl věřit v cosi, co dává životu opravdový význam.
Ve středu 21. prosince začíná třídenní státní smutek, k němuž se připojuje i naše škola. Nechci v této souvislosti psát o pocitu prázdna a smutku, přestože mě zpráva o úmrtí Václava Havla hluboce zasáhla. Naopak jsem vděčný těm, kteří i v tento čas připomínají prvního českého prezidenta jako člověka s upřímně šibalským úsměvem, s chraplavě pevným hlasem, se srdcem otevřeným dokořán. Tak, jak jsem měl tu čest vnímat ho zprostředkovaně v uplynulých dvou desetiletích.
Vážím si té doby ve svém životě. Vedle každodenních starostí nabízel každému z nás něco navíc, i nad rámec svých prezidentských povinností. Vybízel k zamyšlení a sám dával k dispozici své myšlenky a neochvějnou víru v pravdu a spravedlnost. Po dlouhých letech totalitní nicoty mělo konečně smysl poslechnout si projev prezidenta republiky. A nejen to. Najednou stálo za to bedlivě naslouchat všem jeho vystoupením, protože dokázal pojmenovat, co jsme v hloubi duše cítili nebo jen vzdáleně tušili.
Zapaluji proto v tento adventní čas výjimečně svíčku pátou. Václav Havel byl výjimečný člověk, stejně jako jeho poslání na Zemi.
Marcel Gause
ředitel školy