Vysočina v barvách podzimu pohledem objektivu

"Možná to bude delší, ale Vysočina si to zaslouží.
Je hluboká a tajemná.
Úrodná i lakomá.
Zlatá i tichá.
Doufající i prosící.
Láká a může zatratit.
Samota a Stopa a Cesta a Sen"

Vždy se mi vybaví kousek z Balady pro banditu: „Krajinu tohoto příběhu můžete najít na mapě, ale my jsme ji hledali v plameni a kouři sobotních ohňů, kdy se člověku zachce hodit všechno za hlavu a nemyslet na to, že po neděli přijde zase pondělí….“

Hodíte za hlavu všechno. Vysočina je v těchto dnech plná barev. I když prší, zlato podzimu prozařuje i skrz mlhu a kapky deště. Místo našel kolega Vláďa Bulant na jedné ze svých výprav. Poprvé jsme tam se studenty jeli před osmi lety. Za tím kouzlem, které se nedá vypovědět, ale najdete ho, pokud se umíte dívat. Mech a kořeny a klobouky hub a ještě plné stromy a tenká nit potoka a víc než jen Devět skal. A ticho. Všední den a my jsme sami v této krajině, která se vlní a zdvíhá a svírá v náručí staré chalupy a na stráních se pasou krávy a kousek dál ovce a za vrškem špička kostela. Je blízko k tradicím, pravdám i hodnotám. Stačí jen natáhnout ruku a dávat a brát.

Fotíme i poznáváme. Už jsme prošli skanzen na Veselém kopci, nechali jsme se překvapit Santiniho Zelenou horu, byli jsme doma v Borové u Havlíčka, nechali jsme si farářem vyprávět příběh Želivského kláštera, stáli jsme za plotem u Reynků v Petrkově a prošli si cestou údolím ke hřbitovu ve Svatém Kříži, objímali jsme a měřili staleté lípy, čekali jsme, jestli se rozezní stará dřevěná zvonice ve Lhotici, šli jsme po stopách architektů i sochařů v Humpolci, Žďáru i Novém Městě na Moravě a letos jsme nově prošli Rozštípenou skálou, stopovali jsme Mrštíky od Maryši a Karafiáta ještě bez Broučků v Jimramově, seděli na mamutovi a došli jsme až na Konec světa, kde na hranici mezi Moravou a Čechy stojí stará rakouská celnice.

První večer vždy fotíme ze skal západ slunce. Ke skalám jsme šli, ale slunce zapadlo za deštivými mraky samo. Ale noční focení s baterkami a vlnou nás bavilo i tak. Ráno mrholilo a poprchalo a před námi bylo 15 kilometrů krajinou nahoru, dolů. Přes kořeny, na skály, lesní pěšinou, po turistické značce. V polovině cesty jsme se nechali zlákat na oběd a po jiných stezkách vraceli se zpět. Hledat a lovit. Baví nás to dobrodružství. Jsme na sebe pyšní, jak se nám daří, a večer pak kritickým okem fotografa zjišťujeme, že nám naše fakt Krásné fotky šumí. Ale co, stejně jsme pyšní.

Až někdy nebude vědět, kam si vyrazit na výlet, jděte v našich stopách. Ubytujte se v turistické chatě ve Studnici, která je nejvýše položenou obcí na Vysočině, a toulejte se kolem. Dívejte se, užívejte si a pak pochopíte, o čem jsem vám psala.

A až přijde další podzim, třeba se tam potkáme.

(man)